Jsem lavička, která se nachází v malém nenápadném altánku v parku. Chodí mě navštěvovat lidé všech generací, jak ti malí, tak ti staří, kteří mezi námi už moc dlouho nebudou. Ale to nikdo neví, třeba se jednou stane zázrak a budou tu navěky.
Každý večer vyhlížím jeden mladý pár. Vždy se za mnou staví, když jdou z kina, nebo se jen tak jdou projít. Pokaždé si se mnou povídají a vypráví své zážitky. Někdy mi je trochu smutno, protože bych chtěla být jako oni, člověk. Mohou dělat, co si zamanou, a já musím být pořád na tom stejném místě. Na druhou stranu jsem ráda za to, co jsem. Nemusím se potýkat s problémy, 
které lidé mají. Nejhezčí je, když přijdou dva staří manželé, sednou si a jen tak mlčky se dívají na ten kouzelný svět, který nás obklopuje.
Pokaždé se zamyslím nad tím, jak se žilo v době jejich dětství. Muselo to být úplně jiné než teď. Chtěla bych se do té doby na pár dní podívat. Lidé museli být úplně jiní, ne zkažení jako teď. Když se podívám na některé děti, říkám si, kam ten svět spěje! Všechno ničí, ničeho si neváží apod., ale někteří mě svým chováním překvapují. Kluci gentlemani a dívky si jich váží. Taková skupinka mě také chodí navštěvovat. Povídají si se mnou, informují mě o nových zprávách a říkají, co probírali ve škole. Vždy, když přijdou, oznamují mi, že mě zase rádi vidí. Místo, kde žijí, nazývají vysněný ráj, kde je klid a překrásná příroda. Jenom v zimě je to prokletý kout. Všude je zima jako v mrazáku a všechno zmrzlé jako rampouch. Jen tohle chladné, ne moc přívětivé období nemám ráda. Nikdo mi nevypráví žádné zážitky, neinformuje mě, připadám si strašně osamělá a je mi smutno. Každý rok strašně toužím, aby už bylo jaro.
Jsem ráda za toto přenádherné místo, kde mě mají lidé rádi a já mám ráda je. Za nic bych ho nevyměnila.
Naty Baránková, 9. tř.