Asi před dvěma měsíci jsme v hodinách dějepisu a literatury začali probírat téma holocaustu. Toto téma většinu třídy zajímalo, tím i bavilo.

Jako první jsme už na podzim vysázeli u památníku holocaustu v Třebenicích krokusy do tvaru žluté hvězdy. Během samotného projektu jsme si přečetli některé příběhy (např. Klid je síla…, Deník Anny Frankové, Hanin kufřík, Jiskry života, Spalovač mrtvol a mnohé další), viděli jsme různé dokumenty, obrázky dětí, poslouchali písničky a četli básničky, vytvářeli jsme kaligramy, dívali se na různé filmy, dokonce jsme si přečetli i židovské anekdoty apod. Seznámili jsme se se zákazy, které Židé měli, a bylo to otřesné. Děti ani nesměly chodit hrát si do parku, tak chodily s maminkami na hřbitov. Dověděli jsme se ty hrůzy, co se odehrály, a co ti chudáci Židi museli vytrpět v táborech, ale i v transportech nebo ghettech. Viděli jsme, jak to vypadalo v Osvětimi (všude dráty nabité elektřinou, plynové komory, samé nemoci, vši, zvuky střel, a to nejhorší, co mohlo být, plynové komory a zrůda Mengele a jeho pokusy na lidech a dětech). Vyzkoušeli jsme si na provázku, kolik místa měli lidé ve vyhlazovacím táboře nebo v ghettu. Zkoušeli jsme se řadit do řad jako při apelplatzu. Nejvíce mnou otřáslo, když jsme četli, jak tam vězně pořád zesměšňovali, stříleli a dohadovali se, kdo jich více zabil a jakým způsobem. Na to bych nejraději zapomněla. Docela jsem se divila tomu, že když vězni dávali písmena Arbeit macht frei na bránu v Osvětimi, tak se nebáli schválně otočit písmeno B vzhůru nohama a vyjádřit tím jejich odpor proti nacistům.

Také jsme jeli do Prahy, abychom si prohlídli synagogy, dozvěděli se další informace, které jsme nevěděli. Setkali jsme se s paní Doris, která byla v době holocaustu v koncentračním táboře v Terezíně. Překvapilo nás, že nejenže paní Doris vypadá úžasně (je jí už 87 let), ale hlavně to, že dokáže svůj příběh z Terezína vyprávět ostatním lidem. Paní Doris nám ukázala fotky, jak v Terezíně pásla ovečky, a vyprávěla nám celý svůj příběh, který některé dost zasáhl, a dokázali jsme si díky jejímu vyprávění ještě více představit a uvědomit, jak strašná tato doba byla. I já jsem v jednu chvíli brečela, když jsem se jí zeptala, jak tam slavila narozeniny. Odpověděla mi, že dostala nějaký chleba a nějakou kytičku utrženou v Terezíně. Po celou dobu nás po synagogách provázela paní průvodkyně, od které jsme se také dozvěděli další zajímavé informace. Myslím si, že spoustu z nás překvapilo to, že otec paní průvodkyně, který byl během 2. světové války vězněn ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi, z ní dokázal jako jeden z mála úspěšně utéct a tuto dobu přežil. Prošli jsme také židovský hřbitov s množstvím náhrobků, kde je pochováno několik tisíc Židů v několika vrstvách.

d

V souvislosti s tímto projektem jsme se chtěli vydat do polské Osvětimi, abychom to vše viděli naživo, ale paní učitelka nám to rozmluvila, že v našem věku je ještě brzy na to tam jet, že tam máme jet později. Po tom, co nám paní učitelka ukázala fotky, které v Osvětimi nafotila, a vyprávěla to, co jim tam říkala průvodkyně, jsme i rádi, že jsme si nenutili tam jet. Dozvěděli jsme se i informace o tom, co nacisté dělali s novorozeňaty, jak zabíjeli lidi a jak strašně se k vězňům chovali, což jsou informace, na které bych ráda zapomněla, ale vím, že to k tomuto tématu patří.

Obdivuju lidi, kteří přežili a mají na to se vracet a o všem vyprávět. Někomu zemřela rodina a to, že třeba hned po příjezdu šli do plynu, se dověděli až dávno po válce. To, co se dělo, je vážně příšerné a nikdy by se na to nemělo zapomenout.

Také jsme si ale říkali o lidech, kteří zachránili několik stovek Židů, např. o panu Nicholasi Wintonovi, Antonínu Kalinovi nebo o Oskaru Schindlerovi. Také víme, co znamená ocenění Spravedlivý mezi národy.

Projekt byl zajímavý, dělali jsme během něj spoustu prezentací, vypracovávali různé práce ve skupinách, a tak jsme se dozvěděli jak informace, které si chceme pamatovat a zajímají nás, tak i informace, na které rádi zapomeneme.

Jsem ráda, že jsme tento projekt dělali.

V. Filousová, E. Cyteráková, E. Richterová, N. Brůnová

Poslední příspěvky