Zimní odpoledne v lese
Je jedna hodina po poledni a já se jdu projít do magického lesíka. Vlezla jsem do okouzlujícího lesa a viděla, jak studená řeka proklouzává skrz mohutné balvany přikryté sněhovou peřinkou. Když jsem přešla most, který vedl přes zpívající průzračně čistou řeku, náhle jsem uviděla překrásné údolí. V něm strom
y promlouvaly k bělavým kamenům a třpytící se zemi. Byl to ráj zimy i sněhu. Chvíli jsem se opřela o vysoký listnatý strom obklopený nadýchanými bělavými obláčky a pozorovala oslepující slunce, které ke mně příjemně mluvilo. Dala se všude nádherně vnímat pozitivní a magická energie. Byla slyšet tichá řeka s malými vodopády, představovala jsem si na ní i malé zimní víly. Člověk, který miluje zimu a překrásnou zimní krajinu se sněhem, by tu zůstal navždy, kdyby to jen šlo. Nad celým lesem plují sametové obláčky s řečí slunce, někdy z nich vypadnou překrásné roztomilé vločky, které celé údolí vyzdobí, aby každý neobvyklý přátelský kus celého lesa měl své osobité kouzlo a šarm. Toto místo se mi líbí, protože se ve mně mísí úžasně pozitivní pocity a miluji zimu.
Naty Brůnová, 9. tř.
V žáru červnového poledne
Je poledne a svítí slunce. Krajina se zdá být celá ze zlata, jak na ni dopadá sluneční světlo. Jenže i když je v poledne k
rajina zlatá, něco tomu chybí. Vítr. Protože když je bezvětří a svítí slunce, připadá mi, že stromy jsou pusté, bez života. Říkám si, že se projdu po té krajině, ale vzduch je řídký a teplý, stromy se nehýbou a ptáci nezpívají svou symfonii, která mi dá chuť do života. Vrátila jsem se domů a byla jsem smutná jenom z toho, že špačci neskládají písně a stromy jim netleskají. Šla jsem v žáru slunečního poledne. Smutného poledne. Pustého. Bez života. Nikdy vám nedoporučuji jít ven v poledne v červenci, je to pustá krajina, která se chová, jako by byla mrtvá.
Adéla Gerstnerová, 9. tř.